Vzkaz na WC
Dnešní den bych asi nezařadila mezi ty nejkrásnější v životě. V takovém nepříjemném rozpoložení jsem se rozhodla jít dnes na mši, abych načerpala sílu. Ačkoliv původně jsem dnes účast na mši neplánovala. Ale to je Praha, tady se můžu takhle rozhodovat. A jsem ráda, protože tu sílu jsem dostala, je to velký dar od Boha, Boží slovo a svátost eucharistie.
Po mši jsem potřebovala na WC. Potkala jsem jednu známou a nikde žádné WC kolem zrovna nebylo než odporné veřejné záchodky. Je to místo dost špinavé, kolem je hodně bezdomovců a narkomanů. Ale co se dalo dělat, známá řekla, že tam bývají dvě čisté kabinky. Na jednu takovou jsem šla a přečetla jsem si tam vzkaz na dveřích. Zaujal mě tolik, že jsem si ho napsala do mobilu:
Bojím se moc, co bude s mojí budoucností! Jsem na jedech a nemám nikoho o koho bych se mohla opřít. Není nikdo, komu bych mohla s klidem důvěřovat. Tedy krom mé rodiny, ale tu jsem definitivně ztratila právě kvůli "jedům". Nemám kde bydlet (jsem na ulici) a bez peněz. Šla bych strašně ráda do práce, ale kdo mě zaměstná. A to bydlení mi to též komplikuje. :(
A potom u toho bylo (asi od stejné osoby):
Pane můj - Bože pomoc mi, prosím tě moc!
Přemýšlela jsem o tom, co já považuju za problém a jestli je to opravdu problém ve srovnání s tím, co prožívá někdo jiný, třeba tato osoba.
Komentáře
Fotogalerie
Nejnovější
- 22. 10. 2013 Střípek 22.10.2013
- 4. 9. 2013 Střípek 4.9.2013
- 28. 7. 2013 Střípek 28.7.2013
- 17. 7. 2013 Střípek 17.7.2013
- 3. 4. 2013 Střípek 3.4.2013
Archiv
- Říjen 2013 (1)
- Září 2013 (1)
- Červenec 2013 (2)
- Duben 2013 (1)
- Leden 2013 (1)
- Prosinec 2012 (1)
- Listopad 2012 (1)
- Říjen 2012 (7)
- Září 2012 (2)
- Srpen 2012 (5)
- Červenec 2012 (3)
- Červen 2012 (8)
- Duben 2012 (4)
- Březen 2012 (8)
- Únor 2012 (5)
- Leden 2012 (13)
- Prosinec 2011 (24)
- Listopad 2011 (27)
- Říjen 2011 (19)
- Září 2011 (2)
- Srpen 2011 (1)
- Červenec 2011 (1)
- Květen 2011 (1)
- Leden 2011 (4)
- Prosinec 2010 (1)
- Listopad 2010 (1)
- Říjen 2010 (1)
- Září 2010 (1)
- Leden 2010 (1)
Myslím, že jediný způsob, jak jí Bůh může pomoci, je pomoc s pevným rozhodnutím se z toho nelehkým způsobem a za velkého vlastního úsilí a obětí vyhrabat.
Domnívám se (doufám, že ne bláhově), že jsou organizace, které takovým, kteří s tímto způsobem života opravdu chtějí zkoncovat, dokážou pomoct.
V neděli jsem potkal jednoho "dospělého ministranta", spolužáka mé nejstatrší dcery. Šel navštívit dalšího spolužáka, dříve nejchytřejšího ve třídě, (dříve?) věřícího, dříve ministranta. Je na heroinu už spoustu let, chystá se na třetí pokus o detox.
Problém je v tom, že některé situace pro řešení nutně potřebují pevné rozhodnutí, vytrvalost, vůli a naději. Ale ty stavy, které to potřebují právě tu vůli a ochotu něco vytrpět v naději na uzdravení zcela ochomí či dokonce zničí.
Existují i různé křesťanské-katolické komunity, které krom zdravotnického a terapeutického programu to velmi zaštiťují právě modlitbou, svátostným životem pro klienty...pracují tam řeholníci a řeholnice.
Ale souhlasím s JiKu s tím rozhodnutím..ale v tomdle to fakt asi musí být milost Boží, jako s každou závislostí..na svém strachu, lidech, PC, hudbě...
Je to něco daleko horšího, než závislosti na svém strachu, lidech, PC, hudbě...
Tam totiž funguje jen psychika. U těch drog psychika stejně a navíc ještě chemie.
Chápu, fyzicky je to horší, ale co mám zkušenost, tak lidem spíše pak chybí to prostředí, lidé, "atmosféra"..Chemicky to můžou pomoci poštelovat různé jiné chemie..ale to, že je pak člověk najednou vyvržen mimo své lidi, prostředí..může být dle mýho horší..
A v tom se to dá srovnat s různýma jinýma nesvobodama.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.