První zápisky z pěší pouti do Santiaga de Compostela

V sobotu 10.9. jsme došli na Monte de Gozo. Bylo kolem 12 - poledne - a chytl nás první a poslední slejvák celé pouti. Přátelská závěrečná sprcha. Nebo jak se říkalo v Madridu - déšť milosti. Zvlášť vznešené pocity ale nemám. Je silný vítr, nevidíme na krok. Lidunka nás chvíli vede špatným směrem. Jen pár metrů, ale už si z ní utahuju - Už jen kopeček a 500 metrů?... Teď už se můžeme smát, albergue je před námi.

Albergue (poutnická ubytovna) byla otevřená až od jedné. Trochu promrzlí a mokří (pláštěnky ve větru občas selhaly) jsme si odpočinuli v kavárně, která patřila k albergue. V recepci nás přivítal Manuel a nějaký druhý Španěl. Říká, že umí česky: "Tož vítajte!" Když mi dává na zpátek, tak ho zkouším a říkám mu "Děkuji". Pohotově odpovídá - "Není zač." Tak to mě rozesmál. Asi jako já ráno dva starší španělské páry, když jsme byli kousek za Santa Irene. Vcházeli jsme právě do lesa, když se fotili. Nabídla jsem jim anglicky, že je vyfotím všechny. Když mi dali foťák říkám - "re - ír". To je u nich jako "sýr" (ale znamená to "smát se"). Taky to vůbec nečekali, takže se upřímně rozesmáli. Zajímalo by mě, jestli si na to ještě někdy vzpomenou, až si tu fotku budou prohlížet. Tak Manuel umí "Tož vítajte" - Do Santiaga asi chodí hlavně Moraváci, co kdybych Manuela naučila "Tak vítejte", zase si dobírám Lidunku. Říká: "Nééééé". :-))

Monte de Gozo je asi 4 km před Santiagem. Bylo v plánu, že tu zůstaneme, abychom se, jak je prý zvykem, před příchodem do Santiaga de Compostela očistili a došli  slavnostně v neděli. Měla jsem pocit, že bychom měli v neděli ráno vyjít o trochu dřív než obvykle. Obvykle jsme vycházeli každý den kolem 7.30, tou dobou ve Španělsku teprve svítalo. Prvních 15 minut jsme šli po tmě nebo v šeru. Ale v neděli jsme vyšli rovnou bez snídaně, takže jsme mezi půl osmou a osmou už stáli před katedrálou a viděli rozednění tam. Nikdo tam nebyl. Tak. To je to. Stojíme tu, ještě když odbíjí osmá. Potom nám už asi dochází, že jsme v Santiagu. Přední vchod do  katedrály ještě není otevřený, nejprve pouští z jiného náměstí. "Přední vchod" později slouží jako východ. Tedy podle nápisu, ale jsme ve Španělsku, takže to tu nikdo nedodržuje.  V klidu jsme si prohlédli katedrálu bez front, i hrob svatého Jakuba, potom jsme došli na snídani a mezi prvními toho dne do poutnické kanceláře - předložit kredenciál a získat "diplom" poutníka ke hrobu svatého Jakuba. Fronta jen na 10 minut. Pán za přepážkou chce občanku a kredenciál. Kontrolně se mě ptá, jestli jsem šla celou dobu pěšky. Kupuji si sborník pastýřsých listů místního arcibiskupa s názvem - "Poutníci víry a svědectví o vzkříšeném Kristu". Teď už můžu! Vím totiž, že už si ho neponesu na zádech 160 km. Zváštní pocit, nemyslet už na každé deka navíc.

Během dopoledne se v katedrále hromadí víc a víc lidí. K hrobu svatého Jakuba je obtočená fronta. Bohu díky, že jsme přišli dřív. Na mši od 12 hlásí Čechy, kteří šli z O Cebreiro. To jsme my! Na závěr mše rozhoupou obrovskou kadidelnici. Lítá až ke stropu, dostávám z toho záchvaty smíchu. Pár lidí kolem taky. Už zas sviští kolem! Zvláštní místo to Santiago.